V nemocnici se potkáváme s různými příběhy. Některé se sdílí snadno, jiné se říkají potichu – a někdy vůbec. Mgr. Jaromír Bok, nemocniční kaplan, je tu právě pro ty chvíle, kdy nestačí léčit tělo. V rozhovoru vypráví o své službě, tichu, které není prázdné, i o tom, proč někdy stačí být „jen“ nablízku.

1. Jak se jmenujete a jakou roli v naší nemocnici zastáváte?

Jmenuji se Jaromír Bok a působím v novojičínské nemocnici v roli nemocničního kaplana již od roku 2013. Nejdříve jsem docházel do nemocnice na základě smluvního vztahu mezi nemocnicí a biskupstvím ostravsko-opavské diecéze a od roku 2023 ve zkráceném pracovním úvazku na pozici nemocničního kaplana. 

2. Co vás přivedlo ke službě nemocničního kaplana – a proč právě spojení duchovní podpory s prostředím nemocnice?

Ty mé začátky ve službě nemocným byly spojeny s dobou, kdy jsem se připravoval na jáhenskou službu. Tehdy jsem už přicházel vypomáhat knězi při návštěvách nemocných i jako dobrovolník. Pomohlo později také setkání s kaplankami z Fakultní nemocnice v Olomouci a návštěvy zvláště u onkologických pacientů. Všímal jsem si jejich potřeby nebýt osamoceni a bez slov útěchy v jejich těžké a strastiplné nemoci.  Nemocniční kaplan nabízí pacientům, jejich příbuzným i zdravotnickému personálu nemocnice osobní setkání a rozhovor, lidskou blízkost a doprovázení v době nemoci. Vždycky se snaží respektovat a mít v úctě jedinečnost nemocného, nesnažit se ho předělávat na svou víru, přijmout jej se soucitem a co je nejdůležitější, posilovat jeho naději, když ne na uzdravení, tak alespoň zmírnění a zvládnutí bolestí a strachů.

3. V nemocnici působíte v nemocniční kapli. Jaký je to prostor a jaké místo má v běžném provozu nemocnice?

V nemocniční kapli svoji službu denně začínám, ale i končím, mimo své návštěvy u nemocných na odděleních.  Je to místo, kde nemocné s jejich trápeními duchovně přináším a modlím se za ně, i za ty, kteří o ně v nemocnici pečují. Každou sobotu v 16 hodin je v tomto prostoru sloužena na tento úmysl mše svatá a pacienti, pokud jim to stav dovolí i někteří zdravotníci ve službě mohou se jí zúčastnit. Je moc dobře, že naše nemocnice již má několik málo let trvale tuto kapli, jako prostor ke ztišení a rozjímání, denně volně přístupnou od 5 do 17 hod. Díky klimatizaci je v ní vcelku příjemně i v horkých letních dnech.

4. Co všechno obnáší vaše každodenní práce? S čím za vámi pacienti a jejich blízcí nejčastěji přicházejí?

Pro mě, po létech praxe, je důležitý osobní kontakt s pacienty, který nezískám jinak, než, že se za nimi vypravuji na jednotlivá lůžková oddělení nemocnice. Je pro mě každodenní výzvou, jak oslovovat při návštěvách jednotlivé pacienty, jejichž reakce bývají opravdu různé. Mnohdy od počátečního překvapení, přes navázaní kratičkého rozhovoru s nezbytnou vlídností i úsměvem a rozloučením s přáním brzkého uzdravení a nabídnutím možností opakovaných návštěv, po celou dobu jejich hospitalizace.  Věřící pacienti nebo jejich rodiny mohou požádat o přinesení svátosti i návštěvu kněze, skrze personál oddělení, známé telefonní číslo nebo přímo kontaktování mě osobně na oddělení nebo i v kapli.

5. Setkáváte se i s lidmi, kteří víru vůbec neřeší? Jak se s nimi hledá společná řeč?

Většina hospitalizovaných nebo i čekajících pacientů v čekárnách radioterapie, nebo i v paliativní ordinaci, kam mě poslední dobou zvou, často prožívají úzkost, nejistotu nebo i uzavření do sebe.  Mám možnost nabídnout jim lidský kontakt, bezpečný prostor a klidnou přítomnost, bez jakékoliv snahy je k něčemu nutit nebo přesvědčovat, bez ohledu, jestli nějakou víru mají nebo nemají.

6. Vzhledem k vašim životním i profesním zkušenostem – co vnímáte jako nejdůležitější, když člověk prochází těžkým obdobím?

Ze zkušeností lidí, kteří procházejí vážnou většinou onkologickou nemocí, bývá nejdůležitější nikoliv “nabídnout odpovědi” (na nejčastější otázku, kterou si takový pacient většinou klade “Proč právě já?”, stejně ani žádná utěšující odpověď neexistuje), ale být přítomen, naslouchat a dát prostor, kde pacient může být tím, kým právě je. Dát mu prostor k mlčení, nebo i k mluvení (smí vyjádřit smutek, bolest, vztek, vděčnost i strach), aniž se ho bude někdo snažit poučovat, hodnotit nebo nereálně utěšovat. Já, jako kaplan, mohu ho ale doprovázet k hledání naděje, ne vždy na úplné uzdravení, ale třeba na nalezení smyslu a třeba i vděčnosti za prožitý dosavadní život i intenzivnější vztahy s jeho blízkými osobami.

7. Máte za sebou jistě mnoho příběhů – je nějaký, který vás dodnes hřeje u srdce?

Příběhů, které mě zasáhly, by bylo opravdu hodně a na dlouhé povídání. V podstatě mohu říci, že skoro každý den, když opouštím nemocnici, mě těší, že jsem několik pacientů mohl navštívit a navzájem se povzbudit. Prožívám s nimi i často pouze lidsky nevysvětlitelné “náhody”, kdy mi např. pacientka při příchodu na pokoj prozradí, že si na moji návštěvu v tu chvíli zrovna myslela, nebo když jsem k umírajícímu věřícímu pacientovi stihl přivolat rodinu i kněze, načež on asi po hodině zemřel.  

8. Býváte v kontaktu i se zdravotnickým personálem? Přichází i oni se občas na chvíli zastavit nebo si popovídat?

O kontakt se zdravotníky se v rámci možností a téměř každodenních příležitostí snažím. Na některých odděleních jsem pro své zdravotní problémy v minulosti měl už i osobní pozitivní zkušenost s vlastní hospitalizací, kterou mohu a rád předávám pacientům. Nezřídka se stane, že se u zdravotníků zastavím nebo oni za mnou v kapli a já jim rád věnuji chvilku k povzbuzení a požehnání.

9. V nemocnici je často mnoho emocí, smutku i napětí. Jak sám dobíjíte energii, když zrovna nejste v kapli?

K odreagování po takto prožitém dni, ze kterého si odnáším občas i starost o nemocné a spoustu vyslechnutých příběhů o jejich trápeních, mi pomáhají povídání s manželkou u kávy, procházky nebo projížďky na cyklotrase a v přírodě. Kromě každodenního duchovního dobíjení mě k přeladění pomáhají mimo prázdniny pravidelné on-line konverzace angličtiny s přáteli.

10. Co vám vaše práce dala – nejen jako duchovnímu, ale jako člověku?

To, co mi dalo nebo vlastně stále dává moje setkávání s pacienty v jejich duchovních, či jen lidských potřebách, ať už v nemocnici nebo jinde, je vzájemné obohacení, a mohu snad říct, nalezení hlubokého smyslu, který člověk nachází, když může, jakkoliv druhým pomáhat.

Snad bych to mohl shrnout do “moudra”, o jehož platnosti se každý den přesvědčuji: “Tím, že se dáme druhým, najdeme sami sebe.”    

11. Máte nějakou knihu, modlitbu, myšlenku nebo osobní rituál, ke kterému se sám vracíte?

Duchovní dobíjení skrze Písmo svaté a modlitba k mému povolání neodmyslitelně patří a se předpokládá. V nemocničním prostředí bychom si snad všichni, kteří se snažíme pomáhat potřebným, mohli zapamatovat verš z biblické knihy Přísloví: “Obavy lidské srdce tíží, ale dobré slovo vrací radost”.

12. A na závěr – je něco, co vás samotného těší, baví nebo třeba překvapí i ty, kdo vás znají už dlouho?

Rád upeču asi třikrát za týden kváskový chléb v domácí pekárně a ten pak rozdávám svým známým, kterým, jak říkají, moc chutná. Pokud by někdo měl zájem o recept, přihlaste se u mě.